Veronika podává Ježíši roušku
Křesťanská duše, k Pánu se dívej,
o jeho lásce živě rozjímej.
Po neochotné a vynucené pomoci muže Šimona, Ježíši se nabízí ochotná ruka ženy Veroniky. „Nedá se nic dělat,“ říkají zpovzdálí Ježíšovi přátelé. „Něco se dá dělat vždy,“ říká si Veronika a utírá Pánu tvář. A Pán odplácí svým autogramem psaným krví. Dává jí svou podobu. Tohle soucitné gesto křížovou cestu nezastavilo, nezměnilo nic na osudu Pána Ježíše. Ale kdyby na té cestě takové lidské gesto nebylo, moc by to chybělo.
Ježíšova cesta uprostřed lidských dějin, lidských životů, pokračuje stále dál. Stále ho popravují, křižují, stále ho zraňují, stále na něj plivají. A teď Ti, Pane, máme my podávat bílou roušku, tu svou roušku. Na svatém křtu jsme ji dostali. Je čistá? Není pošpiněná hříchy? Nejsou na ní jiné, zlé tváře?
(Chvíle ticha)
Odpusť
Odpusť nám, Pane Ježíši, naše zrady.
Smiluj se
Smiluj se, Pane, nade všemi, kdo křížovou cestu lidstva působí v dnešním světě.
Poděkujme Kristu Pánu
za každou jeho svatou ránu.
Že pro jeho umučení,
navěky jsme s Bohem usmířeni.
 |
 |
 |