Podněty P. Pavla Ambrose SJ ke 4. neděli postní

Dospěli jsme do poloviny postní doby. A co zazní uprostřed i této letošní postní doby? Laetare. Veselte se, jásejte, zajásejte, to je vstupní antifona dnešní liturgie. Možná jsme si sáhli až na dno soužení srdce. A co se může zrodit v této naší zkušenosti zkroušenosti srdce? Rodí se útěcha, naděje. Naděje teologicky podložená: založená na víře, že jistě třetího dne zažijeme vzkříšení, vzkříšení nebo zmrtvýchvstání.

Již první čtení otevírá obzory rodícího se očekávání. I perskému králi Kýrovi Bůh promění srdce. Změnil jeho srdce, a tím zajistil svobodu pro lid vyhnaný do Babylonu. Mohl se vrátit a postavit chrám, do kterého vstoupí Ježíš. Víme z minulé neděle, že chrám musel Ježíš vyčistit od prodavačů býčků a směnárníků. A jako vyvolený lid se stavěl proti Mojžíšovi, staví se i proti Kristu. Ta historie se stále opakuje až do dnešních dnů. Zde se však připravuje lék: smrt přemoci smrtí. „Smrtí smrt přemohl a všem ve hrobech život daroval,“ zpívá vytrvale byzantská liturgie. Jako Mojžíš (καὶ καθὼς Μωϋσῆς). Proto se Slovo stalo tělem (Jan 1,14). Mojžíš pozvedl zlatého hada, a tím zhatil ohrožení na poušti, všichni byli zachráněni. A proto Bůh pozvedl Krista na kříž, aby všichni byli zachráněni. Proto nemusí mít člověk strach z hadů, jimiž se jeho svět hemží. Pokud nejste narozeni shůry, nemůžete být vůbec spaseni. (Jan 3,3) „Jestliže se nenarodí někdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království.“ (Jan 3,5) „Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe.“ (Jan 3,13) To nás učí Nikodém. A to my máme učit druhé.

Nikdo nemůže pomýšlet na výstup do nebe, pokud nedůvěřuje tomu, kdo sestoupil z nebe. Proč sestoupil? Vzal si člověka – hříšníka, klade na svá ramena i mne a vynáší na Boží pravici. Takže tento velmi záhadný symbol, u něhož by hrozilo, že bude nesprávně pochopen jako Mojžíšův kouzelnický trik, ve skutečnosti obsahuje ústřední pravdu křesťanství. Je vysvětlena v dnešním textu tím, co tvoří samotné jádro Janova evangelia: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)

To je skvělá zpráva. To je to, co nám umožnilo začít oslavu oním laetare, raduj se, Jeruzaléme. Neboť skončil čas tvého vyhnanství, skončil čas tvé zkoušky. Bůh se rozhodl sestoupit, aby tě přivedl k plnosti spásy. Bůh tak miloval svět, že mu vydal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.

Z toho plynou důsledky. Jestliže Bůh toto učinil, a chce znovu učinit, jestliže Bůh dovolil, aby jeho jediný Syn sdílel tělo člověka, celé lidství se všemi omezeními těla včetně smrti, pak to znamená, že Bůh nemá v úmyslu svět ani soudit, ani odsoudit. Naopak: skrze svého Syna přivádí ke spáse. Jak lapidárně znějí slova: „Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ (Jan 3,17–18) Ale naše cesta ke spáse následuje cestu Kristovu. A na ni se ne všichni vydají! Bůh je bohatý na milosrdenství. Je přebohatý velkou láskou, tou, kterou si nás zamiloval. Zamiloval si nás, když jsme byli ještě hříšníci. Jakýkoli výstup, dokonce i radikální asketický výstup, by nás tedy nikdy nemohl dostat k tomu, co nazýváme spásou. „Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás.“ (Ef 2,6)

Dobrá zpráva je tedy právě touto výzvou: osvobodit se od domněnek, že se můžeme spasit svými takzvanými dobrými skutky. Tento pokyn se nabízí v samém středu postní cesty. Ne náhodně! Nastal čas radikálním způsobem relativizovat domněnku, která se nás drží jako klíště, že se můžeme spasit tím, že jsme schopni se postit, že jsme schopni se umrtvovat, že jsme schopni se orientovat výhradně na správné věci v životě. Jedná se o jinou dispozici srdce: Jsme postní dobou uschopněni nechat se spasit. Dovolit Bohu, aby nás objal.