Úvaha P. Pavla Ambrose SJ nad biblickými texty 3. neděle postní

Jubilejní rok otevírá tajemství nezaslouženého. Co si ze strany Boží nezasloužíme, poznáváme v umění Božího jednání s námi. Co vidíme z Boží strany? Čeká způsobem trpělivosti Ježíše – dobrého vinaře. Dnes jsme do tohoto umění zasvěcováni podobenstvím o fíkovníku. Ježíš, Boží Syn, který přišel na vinici, se stal vinařem mezi ostatními vinaři. Vinohrad vskutku miloval a staral se o něj. Za všech okolností jej hájil, přimlouval se za něj, stavěl se mezi vinici a živého Boha. Dělal všechno možné, aby nesla ovoce a udržela se při životě. Právě tím, že stojí uprostřed vinice, říká Bohu: „Nech ji, nech ji v klidu, počkej na její plody; já se zatím postarám o ni, což je moje zodpovědnost!“ Tak je vinice-Izrael a vinice-církev zachována, i když nenese ovoce, v něž Bůh doufal. Proč? Ježíš Mesiáš je vinařem uprostřed nich, je jejich ženichem a umí čekat tím čekáním, jež je trpělivostí Krista na kříži.

Po prvních dvou postních nedělích, které vždy připomínají Ježíšovo pokušení na poušti a jeho proměnění na hoře, nás církev v každém cyklu provází jinou trasou. Letos, kdy čteme Lukáše (cyklus C), je určujícím tématem evangelijních úryvků téma milosrdenství – obrácení, cesta, již je třeba obnovit zejména v době přípravy na Velikonoce.

Tento úhel pohledu obsahuje dvě poselství: první o obrácení, druhé o Božím milosrdenství. K Ježíšovým posluchačům se dostala zpráva o doslova jatkách, jež se odehrály v Galileji: zatímco se přinášely oběti s úmyslem vyprosit pomoc a ochranu Boží, bezpečnostní síly římského prefekta Poncia Piláta provedly masakr a smísily krev obětovaných s krví obětníků. Přítomní Ježíšovi posluchači chtěli, aby se vyjádřil k tyranské římské vládě. Měl se vyjádřit k politizované situaci těch Galilejců, kteří snad byli revolucionáři. Otázka zněla: Nesou vinu za tragédii ubitých spoluobčanů? Tehdejší mentalita považovala každé neštěstí, které se stalo, za trest za spáchanou vinu.

Ježíš vynáší negativní soud nad vládci tohoto světa. Utlačují, ovládají a nazývají se dobrodinci (Lk 22,25nn). Reaguje na vzniklou třaskavou mocenskou situaci tím, že v ní objevuje hlubší význam. Může promluvit o blížící se eschatologické hodině. Nemůžeme ignorovat pozemskou realitu, i tu, která se odehrává v mocenských centrech politiky. Ale přitom to nemůže být dostatečný důvod, proč bychom měli zapomínat na dovršení v této chvíli vzniklé vřavy na Ježíšův příchod ve slávě. Říká totiž: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete.“ Odpovídá na úrovni víry a poznání Boha. Jako by říkal: „Myslíte si, že hřích spáchaný člověkem automaticky vyvolává Boží trest, ale není tomu tak. Tímto způsobem dáváte Bohu pokřivenou tvář!“ Ježíš totiž ví, že v duši každého člověka, v hlubinách jeho srdce, žije pocit viny. Sdílel jej celý lidský rod. Mocně se vynoří pokaždé, když se přihodí nějaké neštěstí nebo se objeví moc zla. Nemoc či bolestná událost nám kladou vtíravou otázku: „Ale co jsem udělal špatného, že jsem si to zasloužil?“ Myslíme si, že kde je zločin, hřích, tam musí být i trest, patřičná odplata, spravedlivé potrestání.

Ježíš v nás chce vyvrátit tento obraz trestajícího Boha. Proto zmiňuje i právě aktuální zprávu kolující mezi lidmi. Dobře poznáváme manipulační techniku. Zahynuvší pod zřícenou věží v Siloe, zaslouží si trest? Byla to náhoda, nebo důsledek zanedbání péče o stavbu? Co nám to má říci? „Když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ Jaká je tedy Ježíšem naznačená cesta? Především nás učí jinému pohledu na život: všechen život je nejistý, je v rozporu s násilím, zlem, smrtí. Nesmíme vidět Boha jako trestajícího a soudícího, ale máme rozeznat naše slabosti, naše nevyhnutelné chyby, nejistotu života. Mezi spáchaným hříchem a odpovědností za něj však existuje vztah, který se projeví při posledním soudu.

Často uvažujeme o hrůzách smrti v souvislosti s množstvím zpráv. Málokdo uvažuje o nich z jiného hlediska: jsou znamením další, jiné – druhé smrti, která čeká ty, kdo se neobrátí. Kromě vždy překvapivé biologické smrti těla existuje věčná záhuba. Tu si volíme! Často zlo rozebíráme, přehlížíme však výzvu k obrácení. Nezapomínejme na biblické významy slova obrátit se (šûb/tešúbá = návrat vzbouřeného poddaného; nevěrného). Znamená „vrátit se“, tedy vrátit se k Hospodinu, vrátit se k zákonu, obnovit smlouvu s Bohem. Požadovaná cesta se týká mysli a jednání a projevuje se jako kajícnost a pokání, v tom nejzazším životním prostoru – před Božím soudem. Proto Ježíš kázal: „Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1,15; srv. Mt 4,17), tedy obracejte se věříce a věřte vytrvale obracejíce se neustále. Ježíš je prorok a ví, že lidé jsou hříšníci, kteří páchají zlo; proto je žádá, aby se přimkli k dobré zprávě evangelia a přijali Boží milosrdenství, které k nim vychází vstříc a nabízí odpuštění.

A aby Ježíšovi posluchači pochopili novost, kterou přináší evangelium, vypráví jim úchvatné podobenství o fíkovníku. Musíme jej číst stále znovu. Je opakem našeho pojetí spravedlnosti: Jeden člověk pracně zasadil na své vinici fíkovník a s velkou důvěrou každé léto přichází a hledá jeho plody, ale žádné nenachází, protože ten strom se mu zdá neplodný. Hnán tímto zklamáním, které se opakuje už tři roky, pomýšlí proto na to, že fíkovník pokácí a zasadí jiný. Zavolá na vinici majitele, vyjádří mu své zklamání a žádá jej, aby strom pokácel: proč má zbytečně využívat půdu a krást živiny jiným rostlinám? Všichni rozumíme tomuto rozhodnutí pachtýře vinice, který chce požívat užitky. Nevidíme v něm náš způsob uvažování inspirovaný naším pojetím odčinění a úspěšnosti? My platíme úměrně tomu, jaké ovoce kdo nese!

Zdá se, že pachtýř vinici miluje. Miluje to, co zasadil, vyplel, zalévá a pohnojil. Vinař ¬– majitel, jak známo, miluje vinici jinak. Proto se za ni přimlouvá. Chápe hlouběji, „ekologicky“ vinnou révu a fíkovník v souvislosti. Tvoří životní prostředí. Proto je trpělivý, umí čekat, věnuje vinohradu svůj čas a svou práci. Slibuje mu, že se o ten nešťastný strom v něm bude obzvlášť starat; v žádném případě ho neporazí, ale dá mu svolení, až se vyčerpají všechny možnosti! Zde před sebou stojí lidská spravedlnost, která trestá, a Boží spravedlnost, která obnovuje. Je nesena novým typem velkodušnosti, jež je nazývána makrothymií (μακροθυμία = trpělivost, stálost, vytrvalost; snášenlivost, shovívavost, pomalost v pomstě za křivdy). Čekáním na čas druhých, důvěrou v dovršení.

Tímto vinařem je Ježíš, který přišel na svou vinici (Lk 20,13). Stojí uprostřed vinice – jako věž. (Iz 5,2) Jakým vinařem? Mesiášem uprostřed nich (Jan 15,1–8); ženichem mezi námi (Lk 5,34–35); čekajícím tím očekáváním, jež je trpělivostí Kristovou. (2Sol 3,5) Velká důvěra, že takto bude pracovat, jde ruku v ruce s důrazným, pádným, neoblomným upozorněním, že žijeme v mezidobí. A toto mezidobí končí pro každého z nás smrtí. Tak jasně musíme nechat vstoupit do otevřené brány našeho srdce tuto velkomyslnost Božího čekání spolu s neúprosností našeho času, který se naplňuje. „Takovým způsobem do nás vstupuje budoucnost, aby se v nás proměnila, dřív než se děje.“ (R. M. Rilke)