Ježíš své učedníky a tedy i nás naučil modlitbu „Otče náš“, která se stala modlitbou po výtce křesťanskou. Je pravda, že Lukáš ve srovnání s Matoušem nám tuto Ježíšovu modlitbu podává v poněkud kratší verzi, jež začíná jednoduchou invokací „Otče“ (v.2). Veškeré tajemství křesťanské modlitby je shrnuto v tomto jediném slovu, v odvaze nazývat Boha jménem Otec. Potvrzuje to rovněž liturgie, která vybízí ke společné modlitbě Páně obratem „odvažujeme se modlit“. Oslovat Boha „Otče“ není totiž vůbec samozřejmé. Byli bychom nakloněni používat vznešenější tituly, o kterých máme za to, že více odpovídají Jeho transcendenci. Oslovujeme-li Jej „Otče“, ocitáme se v důvěrnějším vztahu k Němu, jako v případě dítěte, které se obrací ke svému tatínkovi, přičemž ví, že Jím je milováno a opatrováno. Toto je obrovská revoluce, kterou vnáší křesťanství do náboženské psychologie člověka.
Pomysleme na podobenství o milosrdném otci (srov. Lk 15,11-32). Ježíš vypráví o otci, který umí prokazovat svým dětem pouze lásku. Tento otec netrestá syna za jeho aroganci, dovede mu dokonce svěřit část dědictví a nechává jej odejít z domu. Bůh je Otec, říká Ježíš, avšak nikoli na lidský způsob, protože na tomto světě není žádný otec, který by se choval tak jako protagonista tohoto podobenství. Bůh je Otec na svůj způsob. Je dobrý, bezbranný před svobodným rozhodnutím člověka a umí časovat jenom sloveso „milovat“. Když se vzpurný syn poté, kdy všechno promarnil, konečně vrací do rodného domu, neužívá onen otec kritéria lidské spravedlnosti, nýbrž vnímá jen potřebu odpuštění a svým objetím dává synovi na srozuměnou, že mu během dlouhého období své nepřítomnosti chyběl, bolestně chyběl Jeho otcovské lásce.
Jak neprobádatelným tajemstvím je Bůh, který chová ke svým dětem takovýto typ lásky! Snad právě z tohoto důvodu se apoštol Pavel, když poukazuje na toto jádro křesťanského tajemství, zdráhá přeložit do řečtiny slovo, které Ježíš pronesl aramejsky: „abba“. Tento termín je v porovnání s oslovením otče ještě důvěrnější a někdo jej tlumočí jako „tatínku, tati“. Nikdy nejsme sami. Můžeme si být vzdálení, nevraživí, můžeme se pokládat i za bezbožníky. Avšak evangelium Ježíše Krista nám zjevuje, že Bůh bez nás být nemůže. On nikdy nebude Bohem bez člověka. On bez nás nemůže být, a to je obrovské tajemství! Bůh nemůže být Bohem bez člověka! A tato jistota je zdrojem naší naděje, která se nachází ve všech invokacích Otčenáše. Když je nám zapotřebí pomoci, Ježíš nám neříká, ať rezignujeme a uzavřeme se do sebe, nýbrž ať se obrátíme k Otci a s důvěrou Jej prosíme. Všechny naše potřeby, od těch nejevidentnějších a všedních, jako je pokrm, zdraví a práce, až k potřebě odpuštění a opory v pokušeních, nejsou zrcadlem našeho osamocení. Naopak, je tu Otec, který na nás ustavičně hledí s láskou a který nás zajisté neopustí.

všechny nahrávky