Mezi proroky Izraele vyniká v Písmu svatém jedna, která se snaží vyhnout Pánovu povolání a odmítá se dát do služby Božímu plánu spásy. Jde o proroka Jonáše, o kterém vypráví příběh útlé knihy o pouhých čtyřech kapitolách. Je to jakési podobenství podávající závažné ponaučení o milosrdenství Boha, který odpouští. Jonáš je „vycházející“ a také „prchající“ prorok, kterého Bůh vysílá na „periferii“ – do Ninive, aby obrátil obyvatele tohoto velikého města. Pro Izraelitu jakým byl Jonáš však Ninive znamenalo ohrožení, nepřítele, vrhajícího do nebezpečí samotný Jeruzalém, a tudíž skutečnost hodnou zničení, a nikoli záchrany. Když tedy Bůh posílá Jonáše, aby v onom městě kázal, prorok, který dobře zná Hospodinovu dobrotu a touhu odpouštět, se snaží svému úkolu uniknout a prchá pryč. Na útěku se prorok setkává s pohany – jsou to námořníci na lodi, na kterou nastoupil, aby se vzdálil Bohu a jeho poslání. Utekl skutečně daleko – protože Ninive bylo v oblasti Iráku, zatímco on utíká do Španělska. Právě chování těchto pohanských mužů – a později také ninivských obyvatel – nám dovoluje, abychom se trochu zamysleli nad nadějí, která se v nebezpečí a smrtelném ohrožení, vyjadřuje modlitbou.
Při plavbě přes moře se totiž rozpoutala silná bouře – Jonáš ale sestoupil do podpalubí a tvrdě usnul. Pro námořníky však bylo všechno ztraceno, a proto „každý z nich volal ke svému bohu“ (Jon 1,5). Kapitán lodi Jonáše vzbudil a řekl mu: „Co ty se oddáváš spánku? Vstaň a vzývej svého Boha! Snad si na nás Bůh vzpomene, a nezahyneme“ (Jon 1,6). Reakce těchto „pohanů“ v okamžiku smrti a nebezpečí je správná – právě tehdy člověk plně zakouší svou vlastní slabost a potřebu záchrany. Instinktivní strach před smrtí vyjevuje, nakolik je potřebné doufat v Boha života. „Snad si na nás Bůh vzpomene, a nezahyneme“ – to jsou slova naděje, která se stává modlitbou, oním úzkostným voláním, které se dere z úst člověka, když mu hrozí smrt.
Poté, co Jonáš uznává svou zodpovědnost, dává se hodit do moře, aby zachránil své spolucestující, a moře se uklidňuje. Hrozící smrt přivedla ony pohanské muže k modlitbě a přiměla proroka, aby navzdory všemu naplnil své povolání ve službě druhým a obětoval se za ně, a rovněž tak vede přeživší k uznání pravého Pána a jeho chvále.
Rovněž obyvatelé Ninive se později, při vyhlídce na možnou zkázu, budou modlit, podníceni nadějí v Boží odpuštění. Budou činit pokání, vzývat Boha a obrátí se k němu. Ninivští prožili blízkost smrti, avšak vyšli z ní bez úhony – a to je přivedlo k pravdě. Pod pohledem božího milosrdenství a ještě spíše ve světle velikonočního tajemství se tak smrt může stát „sestrou“, jak tomu bylo pro sv. Františka z Assisi. Pro každého člověka i nás všechny se může vyjevit jako překvapivá příležitost k poznání naděje a setkání s Pánem. Kéž Pán umožní, abychom pochopili tuto vazbu mezi modlitbou a nadějí. Modlitba nese člověka kupředu v naději a když věci kolem potemní, je třeba ještě více modlitby. A tak přibyde také více naděje.

všechny nahrávky