Mezi ženskými postavami Starého Zákona vyniká jedna veliká hrdinka svého národa – Judita. Biblická kniha nesoucí její jméno vypráví o mohutné vojenské kampani krále Nabuchodonozora, který vládne v Ninive a rozšiřuje hranice své říše porážkami a podrobováním všech okolních národů. Čtenář chápe, že před ním vystupuje mocný a neporazitelný nepřítel, který rozsévá smrt a zkázu a dostává se až k zaslíbené zemi, čímž ohrožuje život synů Izraele. Nabuchodonozorovo vojsko pod vedením velitele Holoferna zahájí obléhání judského města Betulie, které odřízne od zásobování vodou, a tak oslabuje odpor jeho obyvatel. Situace nabývá na dramatičnosti, až se nakonec obyvatelé shromažďují kolem předáků města a žádají je, aby se vzdali nepřátelům. Prosí o to zoufalými slovy: „Teď už nám nepomůže nikdo. Bůh nás vydal do jejich rukou, abychom před nimi padli žízní a nadobro zahynuli“ – představte si, nakolik bylo silné jejich zoufalství, když dokázali říci: „Bůh nás vydal do jejich rukou“. Zdá se, že konec je neodvratný, a schopnost důvěřovat Bohu se vyčerpala. To je velmi těžké pokušení!
Při pohledu na tolikeré zoufalství se předák lidu snaží poskytnou záchytný bod pro naději a navrhuje, aby město odolávalo dalších pět dní a očekávalo Boží zásah přinášející záchranu. Jeho naděje je nicméně slabá, protože svou řeč uzavírá slovy: „Nepřijde-li nám po uplynutí té lhůty žádná pomoc, pak se zařídím podle vaší rady“ (7,31). Nebohý muž – neměl jiné východisko. Dali Bohu pět dní – a v tom spočívá jejich hřích – pět dní na to, aby zasáhl. Pět dní očekávání, avšak již v perspektivě konce. Dopřávají Bohu pět dní na to, aby je zachránil, ale už vědí své… Nemají důvěru, čekají na nejhorší. Ve skutečnosti už nikdo z lidu není schopen naděje. Byli zoufalí.
V této situaci se na scéně objevuje Judita. Byla to vdova, žena nebývalé krásy a moudrosti, která ke svému lidu promlouvá jazykem víry. Je statečná a otevřeně kárá svůj lid: „Pokoušíte Pána Všemohoucího! (…) Spíše k němu volejte o pomoc v trpělivém očekávání záchrany od něho. Bude-li mu to milé, on náš hlas vyslyší“. Takto promlouvá naděje. Tlučme na brány Božího srdce – On je Otec a může nás zachránit. Hospodin je Bohem spásy, a Judita tomu věří, ať už na sebe tato spása bere jakoukoli podobu. Spásou může být záchrana lidu, jeho vysvobození z rukou nepřátel a další život, stejně jako to v Božích neproniknutelných plánech může být vydání na smrt. Judita, žena víry, to ví. Známe také konec příběhu – Bůh město zachraňuje.
Neklaďme nikdy Bohu podmínky a dovolme naději, aby překonala naše obavy. Důvěřovat Bohu znamená vstoupit do jeho úmyslů bez jakýchkoli nároků a zároveň přijmout skutečnost, že Boží záchrana a pomoc k nám mohou dospět jinak, než bychom očekávali. Prosíme Pána o život, zdraví, lásku a štěstí – to vše je správné, avšak za vědomí, že Bůh dokáže vyzískat život také ze smrti, že rovněž v bolesti lze zakusit pokoj a že i v samotě může spočívat vyrovnanost a v pláči blaženost. Nemůžeme Boha poučovat, co by měl dělat a čeho bychom měli zapotřebí. Ví to lépe než my a máme Mu důvěřovat, protože naše cesty nejsou Jeho cestami a Jeho smýšlení není naše.
Pokud se trochu zamyslíme, uvědomíme si, kolikrát jsme zaslechli statečná slova z úst prostých lidí. Z jejich úst vycházejí slova Boží moudrosti. Pokud se vydáme cestami naděje, svěříme se Pánu slovy: „Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá“ (Lk 22,42). Toto je modlitba tryskající z moudrosti, důvěry a naděje.

všechny nahrávky