Zamyšlení P. Petra Vrbackého ze setkání lektorů a akolytů, které se konalo 25. ledna 2025 v kostele bl. Restituty v Brně-Lesné.

Co je vlastně naděje? Většinou ji chápeme zkresleně. Není to spíše únik, sebeklam, přetvářka? Samotné slovo naděje dnes spíše dráždí. Proč? Protože ani my, křesťané, často nejsme lidmi pravé naděje. V naší realitě (zatížené zlem) slovo naděje často vyznívá v nejlepším případě jako chmurná výhrůžka: „Přijde na vás Boží království, a to pak teprve uvidíte!“  Nedivme se tedy, že mnozí reagují na řeči o naději cynismem, skepsí, vnitřní otupělostí. Možná je tedy na prvním místě třeba rehabilitovat ctnost naděje.

Oprávnění a nezbytnost naděje

Život má různé etapy, každá jednotlivá část však má smysl až s pohledem na celek, na cíl. Lidský život směřuje k příštímu okamžiku, musí tedy se zítřkem počítat a aktivně ho očekávat. Proč dnes lidé ztrácí smysl života? Protože mnohdy neznají jeho perspektivu. Ale ani my často nežijeme v perspektivě: spokojíme se se zážitkem přítomné chvíle. K jakémukoliv pokroku nutně patří perspektiva budoucnosti, tedy naděje. Každá životní etapa má smysl teprve ve vztahu k celku. Lidský život směřuje k příštímu okamžiku, proto musí se zítřkem počítat a aktivně ho očekávat.

Papež František trefně poukazuje na to, že v době internetu, kdy „tady a teď“ nahrazuje prostor a čas, není trpělivost vítaným hostem. Naděje a trpělivost jsou však propojeny: křesťanský život je cestou, na níž potřebujeme pevné okamžiky, které naději živí a posilují. „Provázanost naděje a trpělivosti jasně ukazuje, do jaké míry je život křesťana cestou, na níž jsou potřeba také silné okamžiky, které živí a posilují naději, tuto nenahraditelnou společnici, která nám dává zahlédnout cíl, “ říká.

Absence a ztráta naděje

Naději lze definitivně ztratit tím, že se člověk s cílem neodvolatelně mine. Proto peklo = beznaděj.

Naději lze také pohřbít rozporem mezi ideálem a realitou. Rozlišujme však mezi nadějí a sněním. Sen se vztahuje k neuskutečnitelnému ideálu, tj. k iluzi. Kolik je v naší perspektivě iluzí – o sobě, o druhých, o světě, o církvi, o Bohu?

Ale i pravá naděje přináší problém rozporu mezi předmětem naděje a realitou. Psychologie rozpoznává čtyři způsoby, jak lidé na tento rozpor reagují:

  1. Nenapravitelný idealista – odmítá vidět realitu, žije v iluzi.
  2. Měšťák – vidí pouze realitu, odmítá naději a přesah.
  3. Revolucionář – pokud svět neodpovídá ideálům, je nutné ho převrátit.
  4. Člověk výběru – hledá svou „perlu“ a pro ni žije, vše obětuje.

Žádné řešení nedokáže tento rozpor zcela odstranit. Aristoteles proto radí, abychom se k žádným ideálům nevzpínali, ale spokojili se s málem v naší přítomnosti (indická moudrost).

Křesťanská naděje

Křesťanská naděje vychází z postoje sv. Pavla: národy jsou ty, co nemají naději (1 Sol 4,13), jen Židům se dostalo „příslibů“ – naplněním těchto příslibů je Kristus (Gal 3,16) – v něm tedy je plnost naděje křesťanské.

Předmětem naší naděje je tedy Kristus, naplnění všech reálných ideálů, všechno možné dobro, poznatelná pravda i krása. A protože Slovo se stalo tělem – všechny pravé ideály se již začaly uskutečňovat v tomto světě s Kristovým příchodem, a s jistotou přijde také den, kdy zmizí všechen dočasný rozpor mezi ideálem a realitou.

Papež František zdůrazňuje, že dějiny nesměřují do slepé ulice, ale k setkání s Pánem. Žijme tedy v očekávání jeho opětovného příchodu: „My ovšem, když hledíme na plynoucí čas, máme v ctnosti naděje, v níž jsme byli spaseni, jistotu, že dějiny lidstva a každého z nás nesměřují do nějakého slepého bodu nebo do temné hlubiny, ale k setkání s Pánem ve slávě. Žijme tedy v očekávání jeho opětovného příchodu a v naději, že v něm budeme žít na věky. Kéž s tímto vědomím přijímáme za své zvolání prvních křesťanů, které je plné pohnutí a kterým končí Písmo svaté: „Přijď, Pane Ježíši!““

Až do světa znovu vstoupí Ježíš, s ním pak i vše, co s jeho příchodem souvisí: svatost a oslava církve, vítězství pravdy, naplnění všech ideálů lidských a uskutečnění stvořitelských a vykupitelských plánů Božích. Naděje tedy posiluje víru, bez naděje je ideál přeludem – i křesťanství by bylo jen sebeklamem bez naděje.

Kromě toho, že čerpáme svou naději z milosti Boží, jsme vybízeni také k tomu, abychom ji odkrývali ve znameních doby, která nám Pán dává. Jak stanovuje II. vatikánský koncil, církev „musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, aby mohla způsobem každé generaci přiměřeným odpovídat na věčné otázky, které si lidé kladou: Jaký je smysl přítomného a budoucího života a jaký je jejich vzájemný vztah“. Je tedy zapotřebí věnovat pozornost oněm dobrům, která jsou ve světě přítomna, abychom neupadli v pokušení považovat se za ty, kdo jsou přemáháni zlem a násilím. Ale znamení doby, ke kterým patří touha lidského srdce, jež potřebuje spásnou Boží přítomnost, si žádají, aby byla proměňována ve znamení naděje.

Praktický obsah křesťanské naděje výstižně shrnuje sv. Tomáš Akvinský, když upozorňuje, že nemáme doufat v nic menšího než ve věčnou blaženost s Bohem. Předmětem naší naděje je tedy Bůh sám. Proč? Protože každý dárce dává to, co odpovídá jeho vlastnostem. Od Boha, jenž je věčně blažený, můžeme očekávat jen věčné štěstí; nic menšího by nás nemělo uspokojit.

Papež František říká: „Co charakterizuje plné společenství? Být šťastnými. Štěstí je povoláním člověka, cílem každého z nás. Ale co je to pravé štěstí? Jaké štěstí očekáváme a po jakém toužíme? Není to prchavé veselí, není to pomíjivé uspokojení, které, když už ho jednou dosáhneme, žádá stále víc a víc. Potřebujeme štěstí, které se s konečnou platností naplní v lásce. Takže už nyní můžeme říci: ‚Jsem milovaný, milovaná, tedy jsem.‘“

Naděje jako životní postoj křesťana

Věčné štěstí však není jen darem Božím, je také plodem lidského úsilí a zásluh. Naděje tedy neznamená pasivní čekání, ale aktivní spolupráci. Sv. Tomáš Akvinský proto rozlišuje prvotní předmět naděje – věčnou blaženost – a druhotný předmět – vše, co je potřebné k dosažení spásy.

Lze doufat ve štěstí zde na zemi? Tomáš Kempenský varuje: „Neslibuj si to, co ti neslibuje Kristus!“ Kříž bude součástí života učedníka. Ale i kříž nese podobu štěstí, jaké svět dát nemůže.  Papež František ovšem připomíná, že i utrpení může přinést naději: „Chlubíme se i souženími, protože soužení plodí vytrvalost, vytrvalost osvědčenost a osvědčenost naději“ (Řím 5,3-4). Pro apoštola Pavla jsou soužení a utrpení typickými okolnostmi, se kterými mají co dočinění ti, kdo hlásají evangelium v podmínkách nepochopení a pronásledování (srov. 2 Kor 6,3-10). I v takových situacích lze ale skrze temnotu zahlédnout světlo. Člověk totiž zjistí, jakou odvahu mu k evangelizaci dodává síla, která pramení z Kristova kříže a  zmrtvýchvstání.

Naděje jako pevný základ života

O co se naděje opírá? Jak reálná může být v našem životě? Jeremiáš říká: „Proklet buď ten, kdo doufá v člověka.“ (Jer 17,5) Sv. Tomáš Akvinský však učí, že doufáme v dobro, které pochází od Boha – a jedině v Bohu ho lze naplnit. Nespoléháme tedy na sebe ani na jiné slabé lidi. Právě proto mohou doufat i slabí a hříšní. Zároveň však platí i varování: „Kdo stojíš, hleď, abys nepadl!“ (1 Kor 10,12) Lidem lze důvěřovat jako nástroji, skrze něž Bůh působí – jako „druhotné příčině“ na cestě k věčnému cíli.

Naděje se rozprostírá mezi jistotou a nemožností. Má různé stupně – čím jsme blíže cíli, tím pevnější je náš motiv, jistota i osobní přesvědčení. Křesťanská naděje se opírá o Boha, který nemůže klamat. Čím více se mu přibližujeme, tím pevnější jsou i naše víra, naděje a láska.

Křesťanství buduje svět budoucnosti. Uskutečnění naděje se může jevit v různých perspektivách: jako hořčičné semínko, které roste postupně, nebo jako katastrofické zhroucení Jeruzalémského chrámu, které prověří věrnost člověka.

Pro přítomnost má zásadní význam přesvědčení o účinnosti lidského snažení a využívání běžných prostředků, přestože se naše naděje v konečném důsledku opírá o Boha. Bůh působí v každém dobrém skutku – proto naše úsilí není marné.

Posilování naděje

Papež František vybízí: „Potřebujeme překypovat nadějí“, abychom věrohodně a přitažlivě svědčili o víře a lásce, kterou neseme v srdci (srov. Řím 15,13). Naše víra má být radostná a láska plná nadšení. I drobný projev laskavosti – úsměv, přátelský pohled, upřímné naslouchání či spontánní služba – se může v Duchu Kristově stát semínkem naděje pro druhé.

Otázka spolupráce mezi lidským úsilím a Božím působením je vystižena slovy sv. Ignáce z Loyoly: „Pracuj, jako by vše záleželo na tobě, a modli se, jako by vše záleželo na Bohu.“

Symbol naděje – kotva – vyjadřuje stabilitu a jistotu uprostřed bouří života. Pokud důvěřujeme Kristu, životní bouře nás nepřemohou. Tato naděje přesahuje každodenní uspokojení a umožňuje nám překonat zkoušky a zaměřit se na věčný cíl – nebe.

Svatý Pavel říká: „V naději jsme spaseni“ (Řím 8,24). Naděje není iluze, ale pevná kotva v Kristu. Buďme poutníky naděje, kteří hledají pravdu, i když je cesta někdy těžká.