S kajícím znamením popela na hlavě začínáme každoroční pouť svatým půstem ve víře a naději. Církev, matka a učitelka, nás vyzývá, abychom připravili svá srdce a otevřeli se Boží milosti, abychom mohli s velkou radostí oslavit velikonoční vítězství Krista, Pána, nad hříchem a smrtí, jak zvolal svatý Pavel: „Smrt byla pohlcena vítězstvím. Kde je, ó smrti, tvé vítězství? Kde je, ó smrti, tvůj osten?“ (1 Kor 15, 54-55). Ježíš Kristus, který zemřel a vstal z mrtvých, je totiž středem naší víry a zárukou naší naděje ve velké Otcovo zaslíbení, které se již uskutečnilo v něm, jeho milovaném Synu: věčný život (srov. J 10,28; 17,3) (1).

V tomto postním období, obohaceném milostí Jubilejního roku, bych rád nabídl několik úvah o tom, co znamená společně kráčet v naději a objevovat výzvy k obrácení, které Boží milosrdenství adresuje nám všem, jednotlivcům i celému společenství.

Především kráčet. Jubilejní motto „Poutníci naděje“ připomíná dlouhou cestu izraelského lidu do zaslíbené země, o níž vypráví kniha Exodus: obtížnou cestu z otroctví ke svobodě, kterou si přeje a vede Hospodin, jenž miluje svůj lid a je mu vždy věrný. A nemůžeme si biblický exodus připomínat, aniž bychom mysleli na tolik bratří a sester, kteří dnes utíkají ze situací bídy a násilí a vydávají se hledat lepší život pro sebe a své blízké. Zde vyvstává první výzva k obrácení, protože všichni jsme v životě poutníky, ale každý z nás si může položit otázku: Jak se nechám tímto stavem ovlivnit? Jsem skutečně na cestě, nebo spíše ochrnutý, statický, se strachem a beznadějí, či ležící ve své komfortní zóně? Hledám cesty osvobození ze situací hříchu a nedostatku důstojnosti? Bylo by dobrým postním cvičením setkat se s konkrétní realitou nějakého migranta nebo poutníka a nechat se do ní vtáhnout, abychom objevili, co od nás Bůh žádá, abychom byli lepšími poutníky do Otcova domu. To je dobrá „zkouška“ pro poutníka.

Za druhé, vydejme se na tuto cestu společně. Jít společně, být synodální, to je povolání církve (2). Křesťané jsou povoláni ke společnému putování, nikdy ne jako osamělí poutníci. Duch svatý nás vybízí, abychom vycházeli ze sebe a šli vstříc Bohu a svým bratřím a sestrám a nikdy se neuzavírali do sebe (3). Kráčet společně znamená být tkalci jednoty, vycházejíce z naší společné důstojnosti Božích dětí (srov. Gal 3,26-28); znamená to jít bok po boku, aniž bychom druhého deptali nebo přetlačovali, aniž bychom v sobě chovali závist nebo pokrytectví, aniž bychom nechali někoho zaostávat nebo se cítit vyloučeným. Jděme stejným směrem, ke stejnému cíli, naslouchejme si navzájem s láskou a trpělivostí.

V tomto postním období nás Bůh žádá, abychom si ověřili, zda jsme ve svém životě, v rodině, v místě, kde pracujeme, ve farních nebo řeholních společenstvích, schopni jít s druhými, naslouchat jim, překonat pokušení ustrnout ve své sebestřednosti a starat se jen o své vlastní potřeby. Ptejme se sami sebe před Bohem, zda jsme schopni spolupracovat jako biskupové, kněží, zasvěcené osoby a laici ve službě Božímu království; zda máme vstřícný postoj s konkrétními skutky vůči těm, kteří k nám přichází, i těm, kteří jsou daleko; zda dáváme lidem pocítit, že jsou součástí společenství, nebo zda je držíme na okraji (4). To je druhá výzva: obrácení k synodalitě.

Za třetí, vydejme se na tuto cestu společně v naději na příslib. Kéž naděje, která neklame (srov. Řím 5,5), ústřední poselství Jubilea (5), je pro nás horizontem postní cesty k velikonočnímu vítězství. Jak nás naučil Benedikt XVI. v encyklice Spe salvi, „lidská bytost potřebuje bezpodmínečnou lásku. Potřebuje tu jistotu, která ho vede k tomu, aby řekl: ‚Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.‘ (Řím 8,38-39)“ (6). Ježíš, naše láska a naše naděje, vstal z mrtvých (7) a žije a kraluje ve slávě. Smrt se proměnila ve vítězství a v tom spočívá víra a velká naděje křesťanů: v Kristově vzkříšení!

Zde je třetí výzva k obrácení: výzva k naději, k důvěře v Boha a v jeho velký příslib, věčný život. Musíme se ptát sami sebe: Mám v sobě jistotu, že Bůh mi odpouští hříchy? Nebo se chovám, jako bych se mohl zachránit sám? Usiluji o spásu a dovolávám se Boží pomoci, abych ji získal? Žiji konkrétně naději, která mi pomáhá číst dějinné události a podněcuje mě k angažovanosti za spravedlnost, bratrství, péči o společný domov a zajišťuje, aby nikdo nezůstal pozadu?

Sestry a bratři, díky Boží lásce v Ježíši Kristu jsme uchováváni v naději, která nezklame (srov. Řím 5,5). Naděje je „kotva duše“, jistá a pevná (8). V ní se církev modlí, aby „všichni lidé byli spaseni“ (1 Tim 2,4), a těší se, že bude v nebeské slávě spojena s Kristem, svým ženichem. Svatá Terezie od Ježíše to vyjádřila takto: „Doufej, duše má, doufej. Nevíš dne ani hodiny. Pozorně se dívej, všechno pomine jedním závanem, i když tvá netrpělivost může znejistit to, co je jisté, a prodloužit čas, který je velmi krátký“ (Volání duše k Bohu, 15, 3) (9).

Kéž se za nás přimlouvá Panna Maria, Matka naděje, a provází nás na naší postní cestě.

Řím, Svatý Jan Lateránský, 6. února 2025, 

Památka svatého Pavla Mikiho a jeho společníků, mučedníků.

František