Naděje se rodí z lásky a stojí na lásce, která tryská z Ježíšova srdce probodeného na kříži. A jeho život se projevuje v našem životě víry, který má svůj počátek ve křtu, rozvíjí se poddajností milosti Boží a je oživován nadějí, jež se neustále obnovuje a je díky vanutí Ducha Svatého neochvějná. Je to totiž Duch Svatý a jeho trvalá přítomnost na stezkách, jimiž jde církev, kdo ve věřících září světlem naděje. On toto světlo udržuje zažehnuté jako pochodeň, která nikdy neuhasne, aby nám byl v našem životě oporou a posilou. Křesťanská naděje se opravdu nemýlí a neklame, protože stojí na jistotě, že nic a nikdo nás nemůže nikdy odloučit od Boží lásky. Ano, proto tuto naději nezlomí žádné nesnáze. Stojí na víře a je živena láskou, a tak umožňuje jít životem dál. Svatý Augustin k tomu píše: „Člověk jakéhokoli životního stavu nemůže žít bez těchto tří dispozic duše: víry, naděje a lásky.“
Svatý Pavel je velký realista. Ví, že život sestává z radostí a bolestí, že láska je podrobena zkoušce, když narůstají potíže a zdá se, že utrpení naději zlomí. Přesto píše: „Chlubíme se i souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost (plodí) osvědčenost, osvědčenost (plodí) naději“ (Řím 5,3-4). Pro apoštola Pavla jsou soužení a utrpení typickými okolnostmi, se kterými mají co do činění ti, kdo hlásají evangelium v podmínkách nepochopení a pronásledování (srov. 2 Kor 6,3-10). I v takových situacích lze ale skrze temnotu zahlédnout světlo. Člověk totiž zjistí, jakou odvahu mu k evangelizaci dodává síla, která pramení z Kristova kříže a zmrtvýchvstání. A to vede k růstu v ctnosti, která je úzce spojena s nadějí: trpělivosti. Už jsme si zvykli na to, že ve světě, kde se spěch stal konstantou, chceme všechno a teď hned. Člověk už nemá čas, aby se setkal s druhými, a často je i v rodinách složité se společně sejít a v klidu si promluvit. Trpělivost ustupuje spěchu, což je lidem k jejich velké škodě. Na její místo se tak dostávají netrpělivost, nervozita, někdy i bezdůvodné násilí, které plodí nespokojnost a uzavřenost.
Navíc v době internetu, kdy místo a čas nahrazuje „tady a teď“, není trpělivost vítaným hostem. Kdybychom se ještě s obdivem dokázali dívat na stvořený svět, dokázali bychom pochopit, jak zásadní je trpělivost. Čekat tak, jak se střídají roční období s plody, které přinášejí. Pozorovat život zvířat a cykly jejich vývoje. Mít prostý zrak svatého Františka, který ve svém Chvalozpěvu stvoření vnímal stvoření jako jednu velkou rodinu a nazýval slunce „bratrem“ a měsíc „sestrou“. Pokud znovu objevíme trpělivost, uděláme mnoho dobrého pro sebe i pro druhé. Svatý Pavel se často odvolává na trpělivost, aby zdůraznil, jak důležité jsou vytrvalost a důvěra v to, co nám bylo Bohem přislíbeno, ale především svědčí o tom, že Bůh má trpělivost s námi, on, „Bůh, (zdroj) vytrvalosti a povzbuzení“ (Řím 15,5). Trpělivost, která je také plodem Ducha Svatého, udržuje naději živou a upevňuje ji jako ctnost a životní styl. Naučme se proto vyprošovat si často milost trpělivosti, která je dcerou naděje a zároveň ji upevňuje.

všechny nahrávky


všechny katecheze