Popeleční středou, vstupujeme do liturgie postní doby. Chtěl bych vám dnes přiblížit postní dobu jako pouť naděje. Tento úhel pohledu se ihned ozřejmuje, pokud uvážíme, že postní doba byla církví ustavena jako čas přípravy na Velikonoce, a proto veškerý smysl tohoto čtyřicetidenního údobí čerpá světlo z velikonočního tajemství, ke kterému směřuje. Můžeme si představit zmrtvýchvstalého Pána, jak nás volá, abychom vyšli ze své temnoty, a my se vydáváme na cestu za Ním, který je Světlem. Postní doba je pouť ke vzkříšenému Ježíši. Je to čas pokání a umrtvování, nikoli však samoúčelného, nýbrž zaměřeného na to, abychom spolu s Kristem vstali z mrtvých a obnovili svou křestní totožnost, tedy opětovně se narodili “shůry”, z Boží lásky (srov. Jan 3,3). Díky této přirozené danosti je postní doba časem naděje.
Pokud chceme lépe pochopit, co to znamená, musíme navázat na základní zkušenost odchodu Izraelitů z Egypta, o kterém se v Bibli vypráví v knize nazvané Exodus. Výchozím bodem je egyptské otroctví, útisk a nucené práce. Pán ale nezapomenul na svůj lid a na svůj příslib – povolává Mojžíše, silnou rukou vyvádí Izraelity z Egypta a vede je pouští do svobodné země. Během této pouti z otroctví do svobody Hospodin dává Izraelitům zákon, aby je vychoval k lásce k sobě, jedinému Bohu, a ke vzájemné bratrské lásce. Písmo nám ukazuje, že exodus byl dlouhý a strastiplný a symbolicky trval čtyřicet let, což je život jednoho pokolení. Jedné generace, o kterou se při zkouškách na cestě stále pokouší stesk po Egyptě a která lituje, že se nemůže vrátit zpět. Také my všichni známe toto pokušení návratu do časů minulých. Hospodin však zůstává věrný a onen nebohý lid, vedený Mojžíšem, přichází do zaslíbené země. Celou svou pouť vykonali v naději, naději dojít do zaslíbené země, a právě se zřetelem k tomu lze mluvit o “exodu”, tedy vyjití z otroctví do svobody. Také pro nás všechny je 40 dní doby postní vyjitím z otroctví a hříchu směrem ke svobodě a setkání se Zmrtvýchvstalým Pánem. Každý krok, námaha, zkouška, pád i opětovné povstání má smysl pouze v rámci spásonosného plánu Boha, který pro svůj lid zamýšlí život, a nikoli smrt, radost, a nikoli bolest.
Postní doba žije touto dynamikou – Kristus nás předešel a my procházíme pouští díky Jemu a v cestě za Ním. Ježíš byl pro nás vystaven pokušení a pro nás pokušitele přemohl, avšak rovněž my máme spolu s Ním čelit pokušení a překonávat je. On nám dává živou vodu svého Ducha a je na nás, abychom nabírali z jeho pramene a pili, ve svátostech, modlitbě a adoraci. On je světlem, které vítězí nad temnotou, a po nás se žádá, abychom sytili nepatrný plamínek, který nám byl svěřen v den křtu.
V tomto smyslu je postní doba “svátostným znamením našeho obrácení”. Kdo se vydá poutí postní doby, vždy se ocitá na cestě obrácení. Je to svátostné znamení naší cesty od otroctví ke svobodě, která vyžaduje neustálou obnovu. Je to jistě náročná cesta, což je správné, protože láska klade nároky, avšak je to cesta plná naděje. Ještě lépe řečeno – postní exodus je poutí, na které se sama naděje utváří. Námaha spojená s přechodem pouště – veškeré zkoušky, pokušení, přeludy a vidiny – mají cenu, protože dodávají naději sílu a pevnost, po vzoru Panny Marie, která vprostřed temnoty utrpení a smrti svého Syna nadále věřila a doufala v jeho zmrtvýchvstání, ve vítězství Boží lásky. Se srdcem otevřeným k tomuto horizontu vstupujeme do postní doby. Vnímejme, že jsme součástí svatého Božího lidu, a radostně začněme tuto pouť naděje.

všechny nahrávky