Podněty P. Pavla Ambrose SJ na začátku postní doby

Svatý Ignác povzbuzuje k modlitbě především tehdy, když nejsme v klidu, nejsme schopni se soustředit a nijak zvláště vyrovnaní se necítíme. Nemusíme se modlit jen z hloubky svého já, navíc zakotveného v sobě samém. Tehdy jsme si ve svých buddhistických polohách jisti sami sebou. A vůbec nemusíme rozumět našim motivacím, zvládat emoce, mít pod kontrolou minulost a pevně třímat v rukou příští dny. Ani se nemusíme opírat jen o pomoc našich nabytých zkušeností. Naše modlitba je vždy nová. Má zvláštní význam a dopad, prožíváme-li rozličná zneklidňující duchovní hnutí nebo jsme napadáni různorodými myšlenkami. Ignác hovoří doslova, že můžeme být před vstupem do modlitby „znepokojení různými duchy“ (DC 6). Tehdy, právě tehdy potřebujeme být v kontaktu s tím, co nás může proměnit nyní, dnes, v této chvíli, co nás nutí čelit novým otázkám dnes, na tomto místě, v této situaci, co natahuje na skřipec naše odhodlání a znejišťuje naši identitu. Právě takové zaměření by mělo charakterizovat postní dobu. Jsme opět sami před Boží tváří. Kde vnitřně i navenek mohu a mám růst? Kde jsou v mém životě otázky, které dosud nejsou rozřešeny? Kde jsem povolán k něčemu hlubšímu – k něčemu, co mi právě jako takovému nejde na rozum? Jaký je můj ekvivalent pouště, ona rovnocenná náhrada Ježíšova pokušení? Jak mohu do tohoto místa vstoupit naplno, svobodně, velkoryse?

Na takové otázky dostáváme odpovědi, které mohou zavánět klišé. Přestaň s dobrůtkami a laskominami, odtrhni si od úst cigaretku nebo se zřekni masa. Tradiční odůvodnění zní rozumně: nařiď si půst ne proto, že by požitek z těchto věcí byl sám o sobě špatný, ale proto, že potěšení, které přinášejí, může otupovat vnímání. S plným břichem, zamořen obrazotvorností a zotročen konzumem se těžko budeš věnovat otázkám rizik svého života. Ty, na kterých záleží, rádi odkládáme. Do oblasti: ono se to nějak… A přestože nikdo nemůže žít v plném duchovním vypětí neustále, je dobré, abychom si každý rok vyhradili šest týdnů, kdy se budeme intenzivněji snažit otevřít zneklidněním, která doprovází Boží blízkost. Neměli bychom být příliš ambiciózní; pokud budeme, téměř jistě selžeme, odradí nás to a někdy kolem první neděle to vzdáme. Máme se v době postní nechat vyrušit, ne zničit. Musíme postupovat pomalu, usilovat o udržitelný růst.

Když se na základě těchto úvah oddáme standardnímu postnímu pokání, je to ostatně nějak dobře. Ale můžeme být také více kreativní a rozvíjet „cvičení“, které obvykle za „kající“ ani nepovažujeme. Nemusí mít prvoplánově náboženské vyznění. Někteří z nás možná budou muset více spát. Někteří z nás, zvláště pokud žijeme svobodně nebo v celibátu, možná budou muset více pracovat na svých vztazích a přestat se vyhýbat až příliš náročným způsobům, jež vztahy ověřují. A tak dále…

Postní doba je určena k rozšíření našich horizontů, ne k jejich zužování. Když začínáme čtyřicetidenní postní dobu, můžeme se letos ptát Ducha Svatého, kam jsme zde a nyní povoláni růst. Jak mohu podpořit Boží záměr se mnou? Neptejme se, jak se omezit, nýbrž kde se mohu a musím otevřít tomu, kdo volá světlo do temnoty, přináší život do smrti. Ve skutečnosti nejde o naše úsilí, tím méně o to, abychom vypadali zkroušeně a usilovali o to, abychom viditelný popelec hrdě nosili na veřejnosti co nejdéle. Spíše se s „pokorou pyšnit“, že jediné, co můžeme dělat, je nechat do sebe zasévat a nechat semeno slova zalévat milostí všedního dne. Skutečný růst, skutečné rozšíření horizontů, přichází od Boha, je vždy paruzií, která se mi přiblížila na dotek. Až potom „svět, život i smrt, to, co už tady je, i to, co teprve přijde, všecko je vaše“ (1Kor 3,22).